Tyrolean Cup 2019
Tyrolean Cup 2019
11. + 12.5.2019, Seefed, Wildmoos, AT.
Rozhodčí: Hermann Jeske (NL), Werner Haag (CH), Jörg Mente (D).
Specifické je, že tato soutěž probíhá jako týmová. Týmy se losují v sobotu ráno.
Tým 15:
Pes B/ Stonehunter Lavanda Lilly, GRET, vůdce Ursula Sänger-Berger
Pes N/ Cee Amazing Frace, LRET, vůdce Iveta Hlaváčová
Pes O/ Gulliiondale Aidan , LRET, vůdce Anna Lepka.
9. místo/25.
Je třeba vysvětlit, že se používá jiné označení tříd: B odpovídá našemu L. N odpovídá našemu M.
O je naštěstí stejné – Open.
Soutěž probíhá v krásné alpské oboře, ve výšce 1309 m n.m. Trochu bych místo přirovnala ke
Konopišti. Terény horské samozřejmě, kombinace les – louka – běhací voda, podmáčené louky,
malá jezírka. Typickým povrchem je zakrslý borovicový porost tak 100 – 150 cm vysoký. Házeči je
vidět hlava, pes samozřejmě vůbec vidět není a není to průhledné ani trochu! Říkají tomu buš.
Soutěž je německo rakouská záležitost. Já jsem tam byla jediným exotem a to se vším všudy.
Po vylosování jsme si s kolegyněmi podaly ruce, představily jsme se vzájemně. Jasná otázka –
odkud jsem? Nad ČR Anna zajásala, zná Jižní Čechy, moc se jí tam líbí, má psa od Martina Incédi..
Logická otázka následovala: jakého mám psa? Labradora. A chovatel? Bez mrknutí jsem
pronesla: Jarmila Horníčková, Amazing Frace… Chvíle ticha a hluboké zamyšlení co je to za chovatele,
ale asi nemůžou znát všechny trialové linie, že…
Když jsme se sešly komplet se psy a chystaly se na první stanoviště, viděla jsem to zděšení.
Mluvily jsme spolu anglicky, ale dámy se samozřejmě mezi sebou bavily i německy. Já nerozumím
německy ani každé desáté slovo, ale výraz show!!! jsem porozuměla i já. Bály se nás!
Ale byly milé i tak. Naštěstí se jim na prvním stanovišti ulevilo když viděly, že i pes z výstavní linie
může pracovat. To tam ještě evidentně neměli!!!
V sobotu bylo 6 disciplín, v neděli 3.
Sobotní dopoledne bylo vlídné, ale v poledne začalo nemilosrdně pršet, přidal se silný vítr a časem i
sníh. Oblékaly se nejteplejší bundy, pláštěnky, kulichy, rukavice… výbava do největší zimy.
Ale stejně jsme byli během dvou hodin mokří, zmrzlí, k tomu únava… odpolední discplíny nás
prověřily. Sáhla si na dno Claire i já. Tady jsem poznala, že je velký rozdíl vést psa na běžných WT, kde
je 4 – 5 úloh, pracuje se 3 hodiny, někdy čtyři. Ale udržet psa v pohodě psychické i fyzické, udržet
jeho zájem a radost z práce celý dlouhý den je nesrovnatelné. Byli jsme v terénu 10 hodin!
A k tomu ty podmínky. Promočené nepromokavé bundy, psí pláštěnky, mokré i gumáky, třetí
rukavice, všechny ručníky, veškeré oblečení, batoh a všechno v něm..
Jak jsem už psala – Claire mi lezla na klín, protože zjistila, že mokrý člověk je teplejší než promočená
matrace nebo zem. Já jsem přišla na to, že mokrý pes pod mokrou pláštěnkou produkuje teplo!
Strkala jsem si k ní zmrzlé ruce.. A v neděli vytrvalé sněžení.
Soutěž byla založená na markingu.
Marking, svádivý marking a blind. Různé kombinace a různé vzdálenosti a terén podle třídy psa.
Striktně se dodržovalo, že pes B chodí první na stanoviště, potom je upoutaný na vodítko a pes N a O
pracují vždy ve dvojici s delší časovou prodlevou, na delší vzdálenosti a do těžšího terénu. Nelze
zvolit který pes půjde kam a ani to neurčuje rozhodčí. Je to dané řádem. V tom je rozdíl oproti IWT.
Typické úlohy: padne 3 x marking pro psy v pořadí O, N, B. Pošle se pro aport pes v pořadí B, N, O.
A jsou různé vzdálenosti dopadů. Případně B jde pro marking šikmo stranou a pro N a O se hodí
marking jako krátký a dlouhý. Krátký pro N, dlouhý pro O.
Nebo marking pro psa B. Přinese. Pes N jde pro blind přes místo minulého markingu.
Pes O jde přes oba minulé aporty na nejvzdálenější pozici pro marking nebo blind.
Kombinuje se walk up po louce přes běhací vodu. Aporty padají opět za nebo do buše, kde psa není
vidět. Samozřejmě i marking z louky za hranici lesa – jako za roh. Opět pes není vidět.
Nebo pes B jde na dvojitý marking. Potom pes N jde na stejná místa pro blind. A pes O musí proběhnou
obě místa na vzdálenější blind.
Těžké úhly a velmi svádivé nalíčené aporty, které nikdo nechce - marking padl za vodu a na vodě plavaly
tři dummy! Prý swimming dummies. To byl náš problém a jediná nula. Byla to pátá úloha v sobotu.
Byly jsme v tom stavu, co jsem už popisovala. Mokré, unavené, fyzicky i psychicky ke konci sil.
To není omluva, ale kdybych na to šla třeba teď, jsem si jistá, že to dáme. Na kdyby se nehraje, naopak
únava a stres hraje velmi významnou roli. (V tabulce výsledků úloha 6. Druhá nejvíce likvidační.)
A na doplnění markingu byla jedna leč s dohledávkou za dřevěnou ohradou, kterou bylo třeba přeskočit.
Stanoviště v bažině a před námi výše zmiňované zakrslé borovice, opět buš - asi metr vysoký porost
až k ohradě. Pes poběží tak 10 m zaplavenou loukou a potom zmizí… musí doběhnot k ohradě,
přeskočit a tam dohledat jakýkoliv ze tří v leči položených dummy.
Před touto disciplínou se mě Anna opatrně ptala, jestli jsme to trénovaly..
Skoky přes překážky. Okamžitě mě napadlo, že kdo neskáče není Čech. Ale jednak jsem honem
nevěděla jak to přeložit a stejně by to asi nepochopila, tak jsem ji jenom ujistila, že Claire skočí!
Urshula byla na rozpacích. Oni to ještě nedělaly, ale s tím se počítalo. B pes šel minimálně z poloviční
vzdálenosti než druzí dva a z jiného místa, kde šlo ohradu podlézt. Skok byl samozřejmě preferovaný,
ale za podlezení byl jenom malý postih. Většina B podlézala. A našim holkám se to s podlezením
podařilo výborně.
A zajímavé odbočení – jeden pes z jiného týmu tam podlezl, rychle našel aport a vracel se zpět.Hledal
tu díru a natolik ho to zaujalo, že když jí našel, odložil aport a vesele podlezl a běžel zpět! Zajímavá
zkušenost, kterou můžu potvrdit: to, co úplně neumíme nás nesmí zcela pohltit, protože potom
zapomeneme nebo můžeme zapomenout i to, co umíme dobře.
Zpět k ohradě.
Dlouho jsem váhala - a uvítám vaše názory jako tuto situaci vyřešit. Skoky trénujeme,
ale vždy tak, že pes i já plot jasně vidíme před sebou. Posílám od nohy s povelem HOP a pes ví, že
bude skákat a vidí přes co. Před úlohou jsme se dívali z lesa, z vyvýšeného místa a stejně mi bylo
jasné, že pes ten plot neuvidí. A když jsme přišly na stanoviště, bylo to ještě horší. Tomu plotu jsem
já viděla přes buš horní prkno! A Claire stojící v bažině viděla po cca 10 m porost – a dál nic!
Takže říct, že bude skákat už od nohy? Tak jako v případě překonávání viditelné překážky?
Když nevidí překážku bude to chápat..?
Nebo improvizovat, poslat dopředu a až na konci říct HOP? Ale takhle to netrénujeme…???
Nová situace. Rozhodla jsem se pro HOP od nohy.
Vyběhla, po pár metrech jasně zpomalila, protože jí došlo, že HOP nemá přes co udělat. Takže
Dopředu, dopředu, dopředu - naštěstí reagovala a běžela. Před plotem jsem jí zahlídla – dala jsem
pomocné HOP a skočila. Klasická dohledávka, našla, běžela zpět. U plotu jsem řeka druhé pomocné HOP i když by se to nemělo, ale ve fázi našeho skákacího tréninku to říkám. Porostem proběhla a předala.
Pan rozhodčí ( Hermann Jeske) se smál. Ty naše HOPY se mu líbily. Pochvala, strhnul dva body. Prý jako vždy za pomalejší návrat. Zde musím přiznat skutečně limitující vlohu výstavního labradora. Rychlost.
Na této úrovní chtějí rozhodčí vidět hunting drive – jak říkají. A to Claire nemá a mít nebude. Ale pokud to v praxi znamená 18 bodů místo 20, tak to beru! A na závěr běžel O pes, který měl stejnou vzdálenost, jenom dohledat musel jeden ze dvou a ne ze tří aportů. Tahle disciplína se nám mimořádně povedla. (V tabulce výsledků úloha 9.)
Úplně naše nejlepší úloha byla poslední v neděli. (V tabulce výsledků úloha 7.) Byla nejvíce likvidační podle počtu nul. Trojitý blind, různé vzdálenosti podle třídy.
Cesta mírně do kopce lesem. Stromy vysoké i nižší vlevo i vpravo. Les neprůhledný, prostě alpský. Pro psa B házeč popošel k výrazně silnému smrku cca 40 m vzdálenému a tam vystřelil směrem vlevo od cesty. Většina vůdců posílala šikmo do lesa s tím, že pes to dohledá. Nešlo mu pomoct, nebyl vidět, ale většině to vycházelo. Druhá možnost byla po cestě dopředu, u smrku stop a levá.
N pes, tedy Claire: ve vzdálenosti cca 80 m od nás po cestě nahoru byla po levé straně cesty viditelná tyč nebo hůl. Místo prvního aportu bylo pro druhého psa, tedy pro nás s Claire - silně stahující . Tady bylo zcela nutné poslat dopředu po cestě a hlavně nenechat psa zaběhnout do lesa. Na žádnou stranu. Tím byl mimo kontrolu a bez pomoci. Mnoha psům se to před námi stalo. Rozlítali se vlevo, stop, tak letěli vpravo , ale moc až do druhého lesa, stop, zase zpátky vlevo, protožte tam už aport byl…, vůbec neběželi dopředu a to byl dost často konec. Pan rozhodčí (Jörg Mente) byl velmi vlídný, všechno trpělivě vysvětlil, poradil jak nejlépe, na co si dát nejvíce pozor a v průběhu nám všem fandil… ale nakonec jsme na to byly stejně jen my dvě.
A v tu chvíli, když mě vyzval ať pošlu psa, mě osvítil nápad! Byla jsem připravena použít zakazující povel na blind vlevo v lese, ale přesto jsem se zeptala, zda můžu říct povel NE směrem k levému blindu.
Ano, ale nesmí být razantní, hlasitý, strohý. V tu chvíli je to nula!!!!! Kdybych řekla to, co vždycky, bylo by za 0. Ještě, že jsem se zeptala! Běžně tenhle povel říkám a už jsem ho zde i použila. Zakazuje svádivý aport. Říkám ho normálně, hlasitě, ne prudce, ale jako jiný povel.. a nevadilo to.
A opět se opakuje, že co rozhodčí, to názor. A lína huba holé neštěstí! Takže lepší se třikrát zeptat než jednu vyletět za zbytečnost. Tichounce jsem pronesla NE. A byly pochvala, že takto je to zcela v pořádku. Zase premiéra. Ale je pravda, že kromě slovního povelu máme ještě dvě specifická neverbální gesta, která v tichosti proběhla. Pomohlo to velmi, první stahovací místo jsme překonaly bez problému, nevybočila, běžela rovně, asi dva metry před tou holí se stočila vlevo – stop a dopředu, poslechla a asi navětřila , protože sama odbočila vpravo do lesa. Byl to trochu risk, bylo to o chvíli dříve než ideál, ale dohledávky má výborné a než bych jí vyrušila další stokou, nechala jsem jí pracovat a vyplatilo se to. V momentu vyběhla s dummíkem.
O pes musel překonat místo prvního blindu, místo našeho druhého blindu, vzdálenost přes 100m, ale aport byl v linii, nemusel odbočit do lesa.
Všechny jsme byly úspěšné a zde, na poslední úloze po dvoudenní práci jsme podaly nejlepší výkon na nejvíce likvidační disciplíně.
Zkušeností, námětů na trénink, motivujících situací jsme tady nasbírali obrovské množství. Práce ve velmi silné konkurenci výborných kolegů je také vynikající a nenahraditelná. A potvrdilo se mi, že pokud se chcete dostat na nejvyšší úroveň, je třeba v určité fázi tréninku opustit pohodlí a vlídnost české kotliny a vydat se do světa. I když je tam, horko, zima, tvrdé podmínky a nároční rozhodčí. I když se tam z předních míst na výsledkových listinách dostanete do středu nebo i na chvost. Nevadí.
Vyplatí se to.
Vzhledem k nehoráznému počasí jsme nemohli moc fotit. Snad jsem přiblížila atmosféru a průběh soutěže i bez fotografií.
Můžu posla nějaké ilustrační video, ale ve špatné kvalitě. Lépe to nešlo.
